Původně to ani nebylo v plánu, protože startovka byla plná prakticky hned po otevření. Nicméně, když v červnu přeci jen několik lidí vyměklo a objevilo se pár volných startovních čísel, červík v hlavě zahlodal. O týden později posílám startovné a beru startovní číslo 89.
Pak už následoval známý kolotoč studování trasy, ladění kola a tak. Poprvé jsem se rozhodl nevzít si podsedlovou brašnu aka vosí prdel, ale nosič. V reálu se mi zdá, že se to na silnici chová lépe. Těžiště kola se nemění s každým pohybem, hlavně při jízdě do kopce ze sedla jsem to ocenil nejvíce a že stojek bylo tři řitě.
Trasa povětšinou hezká, bylo na co koukat, jen bylo potřeba dost plánovat doplňování zásob vody a jídla. Stalo se, že člověk jel a 50 kiláků nebylo kde doplnit vodu nebo koupit něco k jídlu a do toho hodili vidle Cyril s Metodějem a Janem husem…
4.7. Úterý
Předstartovní brífink v kempu Amerika ve Fr. Lázních. Klasika, omrknout, na čem jedou ostatní, zjistit, že jsem se nabalil jak na výpravu na severní pól. Třikrát si kolo vybalit znova sbailt, abych pak nakonec nechal věci tak jak jsou. S*át na to!
5.7. Středa
Ráno se mi z chatky fakt nechtělo, venku zima a představa, že dalších několik dní strávím v sedle a s nejistým spaním a tak… Nakonec jsem se nějak vykopal pobalil a v 7 už jsem stál na značkách. Přesunuli jsme se v nezávodním tempu do Františkových Lázní a v 8 už to bylo doopravdy. Nejvetší střelci vyrazili kupředu a už jsem je nikdy a nikde neviděl. Celý den jsem se brouzdal Slavkovským lesem a západem Čech, na chvíli jsem si odfrknul v Pivovaru v Plzni. Až tam budete, zajděte si do restaurace Na Spilce, dostanete tam hladinku, že u jedné to určitě neskončí. Den jsem zakončil nekonečným výšlapem na kopec za Řevnicemi a ulehl na peróně na železniční zastávce v Čísovicích, už tam kempil jiný závodník, Polák. Nad ránem dorazil i Jirka Balda Baloušek.
6.7. Čtvrtek
V 6 jsem se pobalil a vyrazil dál, Polák ani Balda už na zastávce nebyli. Baldu jsem chytil v nějaké horní dolní, zrovna snídal, neváhal jsem a přidal jsem se k němu. Celý den jsme pak pokračovali spolu. Rád jezdím sám, ale měli jsme stejné tempo a dokázali se smát stejným kravinám, takže to nějak zaklaplo a bylo nám v tom fajn. Projeli jsme Konopiště, Český Šternberk, Kutnou Horu, Čáslav, Žleby, Seč až jsme se kolem půl jedenácté v noci dostali do Svobodných Hamrů do nejstarší krčmy v Česku. Gulášek, plznička, buchty do kapsy na snídani a zase na cestě. Našli jsme si útulnou zastávečku v nějaké vesnici na trase a zalezli alespoň na tři hodiny do spacáku.
7.7. Pátek
Kolem půl páté vyrážíme do chladného rána. Čeká nás celá vysočina, samý kopec. Nejsou to žádné velehory, kopce mají kolem 500 až 600 metrů, ale štípou nepěkně. U Jimramova se drápeme na 16% ku*du kopec a nadáváme na celé kolo, ještěže nás nikdo neslyší. Když je kde, stavíme a dáváme pivo, bo v tom hicu je dehydratace sviňa jak cyp a jezdit na kole je nerozum. Normální lidi jsou jsou přece na koupálku. Pak se motáme asi půl dne kolem Víru (díky Radomír Čížek) a kolem třetí ráno se konečně dostáváme na vyhlídku na Macoše. Mě tam totálně seklo. Mám krizi, tělo je rozložené na atomy a hlava nefunguje. Posílám Baldu dopředu samotného, vím, že bych ujel třeba 10 kiláků a pak bych zhasnul a byl by konec. Zalízám do spacáku a budík šteluju na 3 hoďky spánku.
8.7. Sobota
Pobalit, najíst se a vyrazit, rutina. Vyrážím směr Vyškov, čekají mě houpáky nahorů a dolů celý den. Předpověď počasí je neúprosná, hlásí přes 30°C a má, bohužel, pravdu. Motám se po vyškovsku a marně hledám stín. Horko do mě pere z vrchu ze spodu, ani jízda z kopce nenabízí osvěžení. Navíc mi samotnému není nějak nejlíp. prožívám si svou další krizi… Za Osvětimany se mi najednou proudem spustila krev z nosu, nejde to zastavit, na betoně už je kaluž jak ze zapíchnuté krávy. Holt, tělo má taky svoje limity, Nařezal jsem si z ponožek tampony a narval si je do nosních dírek, přestalo to a můžu jet dál. Přejezd Chřibů byl nekonečný, horko k zalknutí a vůbec žádná studánka, kde bych mohl doplnit vodu. Na Bunči doplňuju flašky, dávám pivo a razím směr Kroměříž. Ještě ten večer jsem se protáhl Zlínem, užil si baťovo město ve světle lamp a po půlnoci zakotvil v Kašavě pod pergolou u sámošky. Mohl jsem to asi dorazit v noci, ale byl jsem už úplně vyndanej a taky jsem chtěl vidět svítání v kopcích.
9.7. Neděle
Ve 4:20 už jsem pálil z Kašavy do kopců. Nejdřív jsem si dal na zahřátí stoupání na Troják a Marušku a při tom si užíval nekonečnou samotu rozbřesku. Ve Vsetíně ještě stíhám Baldu na nádraží, pokecáme, sdělujem zážitky a přejem si šťastnou cestu a už jsem zase na cestě, už jen 25 kilometrů, víceméně po rovině. Poslední tři kiláky jsou morda. V Halenkově ještě kupuji snídani v sámošce a pak už jen peklo, kopec jako kráva… Cíl! Dokázal jsem to!
Ujel jsem 1100 kilometrů za 96 hodin a 40 minut. Bolelo to hodně, potkal jsem lidi se kterými mi bylo a je fajn, viděl nová místa a to se sakra počítá.
