V Beskydech se schylovalo k dnům, kdy slunce a tepla již moc nebude. Udělali jsme na sebe dva kyselé ksychtíky, z toho vyčetli, že ještě nedáme zbohem slunci a teplu a tak jsme se rozhodli, že se zajedem na chvíli ještě ohřát na jih. Oooo a tak o našeho domácího stolu, kde zasedá rodinná rada usneslo, že bereme do zaječích a vyrážíme na jih. Prostě někam…. Jenže, jen tak někam se vydat nemůžeme, protože po letošním létě máme oba stejná omezení. Pilotní průkaz pro lítání na padákovém kluzáku. Tak kam teda? S vybíráním místa a termínu nám to usnadnila naše alma máter paraglidingu, protože si náš instruktor usmyslel, že udělá kurz pro svoje létací studenty a vezme je sebou do Bassana. Rozhodnuto a spečetěno jede se do Bassana. A začali jsme se těšit.

V den odjezdu v odpoledních hodinách jsme nabalili naši Ovečku, nabrali naše kamarády Káju a Honzu z Ostravy a vyrazili směr Jih. Cesta byla dlouhá. Nicméně utekla rychle, protože jsme se všichni moc těšili. Kafe si to s námi užil, jelikož jako jediný z naší posádky patří mezi zkušené letce z mnoha zážitky. Celou cestu jsme se ho vyptávali jaké to tam je a co všechno zažil a co máme dělat když XYZ. Druhý den nad ránem jsme dorazili do kempu v Santa Felicita, kde jsme přespali vedle na louce. Ráno po probuzení, jsme měli vedle sebe další kamarády a účastníky kurzu.

První den jsme se všichni sešli pod kopcem na startovačce, kde jsem dostali krátký breafing s informacemi a pravidly, jak se lítá v termice a také zopakování informací ohledně pravidel létaní. Vyleji jsme všichni nahoru na první starotovačku Stella (hovorově na Němce), kde jsem se připravili a šli startovat. Byl to můj první let do termického počasí. První let v zahraničí. První let po pár nezdařilých přistáních na zadku v Beskydech. Nervozita byla.

První let tohoto dne byl pouhý slet. Líbilo se mi to a získala jsem trochu více odvahy si to znova zopakovat. Po přistání jsme chvíli zevlili na přístavačce a pak nasedli do auta, nechali se vyvézt nahoru a znova se připravili na další let. Bylo něco po poledni a termika se zlepšovala a více a více padáku zůstavalo ve vzduchu a chytalo termiku. Odstartovala jsem. Koukala jsem se okolo na ostatní piloty, kde krouží a podle toho intuitivně naznala, kde by tak mohl být stoupák. Nějakou dobu jsem byla stále na stejné úrovni a nedařilo se mi naletět do stoupáku a vytočit ho nahoru. Prolítávala jsem stoupák sem a tam anebo jsem chytla jenom okraj a zase odlétla nebo jsem se nechala vykopnout dalšími piloty (v mém uvážení asi zkušenějšími). Chvíli to trvalo, než jsem se otrkala. Pak se to povedlo a chytla jsem svůj rytmus v jednom stoupáku a začala jsem pozvolna stoupat. Země se začala vzdalovat více a více a začala jsem vnímat, že jsem vysoko nad hřebenem masívu Grappy. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla v dáli panoráma Dolomit. Byl to krásný pohled na vápencové hory a v ten moment moje srdce zaplesalo. Jak jsem se stále soustředila na termiku a točení stoupáků, úplně jsem zapomněla na čas. Začalo mi být trochu chladno. Neoblékla jsem se pořádně, nepočítala jsem, že vystoupám tak vysoko a zůstanu ve vzduchu dlouho už druhý let. Radost z toho, jak se mi dařilo udržet se v termice, chvílemi klesat a pak zase stoupat, se mi nechtělo z těchto výšit vůbec dolů. Odřezávající prsty na rukou a nohou mi naznačovaly, že by možná byl čas slétnout dolu. Přistála jsem celá rozzářená a šťastná a radovala jsem se jak dlouho a vysoko jsem vystoupala a co jsem zahlédla.

Další dny nás doprovázelo krásné počasí a zkoušeli jsme starty z jiných startovaček. Některé byly trochu moc tricky, jiné naprosto na pohodu. Jednou nás vyvezli nás na zapadní startovačku Cassette, kde jsme později odpoledne startovali do západního větru. Nebo jsme startovali do západu slunce ze startovačky pod vrcholem Monte Grappa. Krása střídala nádheru a vždy jsem chtěla zůstat nahoře hodně dlouho a užívat si co nejvíce ten pohled z ptačí perspektivy.

Poslední den jsme si slétli jednou dolů a chvíli poseděli na startovačce. Kochali jsme se krásným počasím a výhledem na horizont hor a krásné modré nebe poseté paraglidisty. Dumali jsme, že se tam chceme zase vrátit. Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se tam vydat znova na prodloužený říjnový weekend. O dva týdny později jsme zase byli v autě směrem do Bassána a těšili jsme na další dobrodružství spojené s paraglajdingem.

Tento výlet byl už v jiném duchu. Jeli jsme tam sami s bandičkou kamarádu, co už létají taky nějaký ten pátek. Na můj vkus tam bylo trochu až moc rušno a češsko. Nebyla jsem z toho nadšená a necítila jsem se nějak pohodlně. Lítání byl únik od toho nevrlého pocitu a tak jsme si to mohla užít a mít dobrý pocit z celého výletu. Po jedné moc rušné noci jsme se s Mišutkou rozhodli, že opustíme naše teplé místečko na louce a jeli jsme přespat do kopců s výhledem na kus nížin Benátska a schované pahorky za hřebenem masívu Grappy. Byla zima a hvězdy svítily nad hlavou. Dali jsme si rychlou večeři v podání bagety, prosciutta, mozzarelly, pár rajčátek a zapili pár doušky Italského piva. Šli jsme spát. Ráno nás čekal nádherný východ slunce, do kterého jsem si odstartovala svůj závěrečný podzimní let na rozloučení s mou první leteckou sezónou.