11/12/2019
DEN PRVNÍ

Tak a je to tady, už to jede, už jsem v tom. Včera jsem to zapíchl v práci, pro letošek určitě.
Co se stane v nejbližších dnech? Kdo ví? Můj život se smrskl do pětikilového batohu a odhodlání dojít do Santiaga.

12/12/2019
DEN DRUHÝ – VELKÁ VODA

Je půl 7 ráno, všude mokro. V noci asi pěkně lilo. Nicméně, je teplo, nohy šlapou úplně lehce, všechno cajk. Potemnělými ulicemi Vila do Conde jdu sám, město ještě spí. Křivolaké uličky dlážděné kočičími  hlavami, staré domy zdobené keramickými mozaikami a ve vzduchu je cítit moře. Uřvaní racci nad hlavou jsou neklamným důkazem, že se blížím k Atlantiku.
Ještě jednou zahnout doleva a pak kousek rovně a… ATLANTIK! Hrozivě dunící monstrum s naježenými bílými hřbety vln, které se rozbíjejí o pobřeží. Vzduch prosycený slanou vlhkostí a racci, kteří skoro nehybně visí ve vzduchu a pak se s vřeštěním vrhají k hladině oceánu.
Jak jsem ve Vila do Conde občas trochu bloudil, ztrácel a znova nacházel cestu, tady je to snadné. Musíš jít stále na sever, po levé straně moře a nemůžeš se ztratit.
Asi po hodině začalo pršet. Zprvu drobně, ale postupně víc a víc. K tomu se přidal i vítr od moře. Chvíli bojuji s pončem, ale nakonec vítězím. Snažím se přemýšlet, meditovat, urovnat si myšlenky, ale nejde to. Jedna přeskakuje druhou. Kašlu na to. Jediné, co teď opravdu dává smysl je jít stále kupředu. Po nějaké době si začínám uvědomovat, že čas a vzdálenost jsou relativní. Uviděl jsem ceduli, kde stálo: Santiago de Compostela – 201 km. Vůbec to semnou nehlo. Ještě před týdnem, včera, bych to přepočítával na dny a hodiny. Ale dnes? Dnes je to jen číslo, jenom číslo.
Kolem poledne jsem došel do Esposende, cca 25 kilometrů od Santa Clary. Jsem tady brzo, hostel otevírá až za dvě hodiny. Kdybych ho neměl zamluvený, pokračoval bych dále po pobřeží. I když jsem durch a v botách mám bazén, šel bych klidně dál. No nic, od rána jsem nic nejedl. Plán by byl. Oběd, pivo, kafe, hostel, sprcha…
Dnes se pořádně vyspím a zítra ráno bych chtěl vyrazit zase kolem sedmé a pokud to půjde, zkusím šlapat celý den. To je další záhada této cesty. Turistika a chození kamkoli pěšky obecně mě nikdy nebavilo, ale tady je to jiné. Jak tak jdeš krajinou, máš spoustu času si vše v klidu prohlédnout, osahat, přivonět… Není kam spěchat. Cesta je cíl.
Jen se na chvíli natáhnu…

13/12/2019
DEN TŘETÍ – MAGICKÝ LES

V 6:01 budíček, stejně jsem už dobrou hodinu nespal. Jen jsem ležel na zádech a přemítal o blbostech… Crrrr! Vstát, sbalit se, vyčistit zuby, trochu se protáhnout.
Sakra, boty mi od včerejška neuschly. Co už, tak pěkně do mokrých a jde se.
Je pátek 13. prosince, jeden by řekl smůla na každém rohu. Asi jo, šlápl jsem do hovna. Ušel jsem asi osm kiláků převážně po kočičích hlavách a pak najednou šipka ukázala do lesa. Dlažba zmizela a objevilo se bláto, hodně bláta, ještě více bláta, vagon bláta… Po chvíli jsem jako prase, to našlápnuté hovno se teď jeví jen jako malé nic oproti tomuto armagedonu.
Kde se vzal, tu se vzal potok. Kde je kruciprdel ta cesta? Jo tak. Potok je ta cesta. V létě to asi cesta je, ale teď v půli prosince skáču z kamene na kámen. Kolem dokola les, ale ne jen tak ledajaký. Stromy tvarů tak divokých, že by i Jules Verne zajásal. Kmeny pokroucené, propletené břečťanem a jiným popínavým chvojím. Do toho omamná vůně tlejícího listí, dřeva a mokrého bláta, která se mísí s vůní oceánu unášenou větrem od pobřeží. Připadám si jako v Amazonii. Sice jsem tam nikdy nebyl, ale tak nějak to tam asi vypadá, řekl bych.
Společnost mi už od rána dělají Mylene Framer, Beatles, Skinshape a jiní. Zase začíná pršet, okay, boty mi dnes asi fakt neuschnou.

14/12/2019
DEN ČTVRTÝ – TĚLO JE STROJ, HLAVA PALIVO

Dnes jsem udělal něco, co už dlouho ne. V 6:01 zazvonil budík, ale mi se z postele fakt nechtělo. Posunul jsem ho o dvě hodiny a usnul. Probral jsem se ještě před osmou. Provedl ranní rutinu a těsně po osmé už jsem byl na cestě. První cíl dnešního dne, dorazit do města Caminha. Původní plán udělaný ještě doma říkal, že bych tam měl dneska spát. Dorazil jsem tam kolem půl jedné. Den je teprve v půlce a taky přece nezahodím náskok, který jsem si včera udělal. Jdu dál. Hlava urputně protestuje a chce to tady zapíchnout. Nohy by šly dál. Nechápu, kde se ta energie v těle bere. Hlava to po chvíli zabalí. Zase skáču z kamene na kámen, brodím se potokem, škrábu se do kopce, abych z něj zase mohl seběhnout do údolí. Všude kolem v zahradách jsou zralé pomeranče, citrony, granátová jablka a kaki. Stromy jsou zde ještě stále zelené, až by člověk zapomněl, že zbývají necelé dva týdny do Vánoc. Portugalsko je nádherná země, alespoň ten kousek, co jsem měl zatím možnost poznat.
Zakotvil jsem ve studentské ubytovně ve Vila Nova de Cerveira. Hned jsme si sedli s recepčním, klábosili jsme spolu pěknou chvíli. Dostál jsem pár užitečných tipů na další cestu. Později se k nám připojila starší Francouzka. Bylo celkem fajn po čase zase oprášit francouzštinu. Jen kdybych toho tolik nezapomněl. Hanba mi!
Marně se snažím vzpomenout si, o čem jsem během dne přemýšlel. Nic, absolutně nic. Mám úplně prázdnou hlavu, všechno to, o čem jsem přemítal ještě před pár dny je strašně daleko, v mlze. Opravdu záleží jen na tom, co je teď a tady, co bylo, už nikdo nezmění, je to mrtvé, pryč. A co bude? Kdo ví?
Štěstí prostě není to, co dostaneš někde zvenku, nebo co získáš, když si něco koupíš. Štěstí je vnitřní pocit, který si tvoříš, je to duševní stav a ty sám jsi za něj zodpovědný. Všechno ostatní jsou jen pozlátka, barevné kamínky a třpytky, které prdí duhový jednorožec. Moje štěstí je jít z místa na místo, je o otevřených očích a srdci.

15/12/2019
DEN PÁTÝ – CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ
Musím uznat, že předpověď počasí se tady nemýlí. Ráno ve Vila Nova de Cerveira chcalo tak, že by ani psa ven nevyhnal. Můj spolubydlící se vrátil nad ránem z tahu, bylo něco po půl druhé, už jsem neusnul. Asi o půl šesté jsem to vzdal, pobalil cajky a přesunul se do jídelny/obýváku. Nacpal jsem do sebe buchtu od včerejška a uvelebil se v křesle. Ven se mi vážně nechtělo. Zevlil jsem tak dobré dvě hodiny, až se venku rozednilo.
Déšť trochu povolil, nasoukal jsem se do nepromokavých kalhot,, hodil přes sebe pláštěnku a vyrazil. Cesta mě vedla po břehu Rio Minho. Po dnech dešťů se vylila z břehů, špinavá hnědá voda s sebou unášela všechen bordel, který cestou posbírala. Na hladině se líně pohupovalo několik kmenů, tu a tam nějaké roští, odpadky. Mezi tím vším si spokojeně pluly divoké kachny.
Asi po deseti kilometrech už mě ten slejvák vážně nebavil. Jako na zavolanou se objevila chaloupka. Nebylo to ledajaká chaloupka, byla kouzelná. Vpadl jsem dovnitř jak vandrák do putyky a se slovy: „Bom dia. Un vino porto tinto por favor.“, jsem se zasunul za stolek. S majitelem jsme pak strávili hodinku přátelským klábosením.
Portské je jako hopsinková šťáva. Když jsem se tak hezky hned po ránu picnul, úplně jsem zapomněl na mokré nohy, puchýře a smradlavé oblečení, prostě jsem jen byl. Až jsem se najednou ocitl před branami města Valenca. Teď už jen překročit Rio Minho a jsem ve Španělsku. Před tím ale ještě jednou portské, prosím.
Na španělské straně hned na břehu řeky stojí město Tui. Původně středověká pevnost chránící hranice království, podobně jako na druhém břehu v Portugalsku.
Šel jsem kolem vody dalších pět nebo šest kilometrů a pak stejně tak dlouho po nějaké hlavní silnici, protože chodník byl kvůli rozvodněné řece neprůchozí. Díky tomu se má dnešní cesta protáhla o skoro osm kilometrů. Začaly mě bolet nohy, ale jinak, než jsem byl zvyklý. Zastavil jsem a zul se. Hodně velký špatný! Bych nevěřil, že v jednom puchýři dokáže vyrůst další. Chvíli se hrabu v batohu a hledám lékárničku. Zásoby náplastí se citelně ztenčily, musím najít lékárnu a doplnit zásoby jinak umřu na bolavé nohy.
Moje nohy jsou úplně rozmočené, kůže má mrtvolně bílou barvu, snad mi neupadnou, ještě chvíli je budu potřebovat.
Poslední kilometry do cíle se nekonečně vlekly. Představ si silnici, úplně rovnou a ty víš, že musíš dojít až nakonec. Kouknul jsem do mapy, jak je to daleko. Neměl jsem. Čtyři kiláky, ty vole, krávo, do prdele, to nechceš! Ještě k tomu začalo zase chcát…
Porrino, dnešní cíl. Zprvu jsem upřímně litoval, že jsem si toto místo vybral. Ošklivá ošuntělá díra… I Ostrava je hezčí (sorry Ostravo, ale fakt tě nemám rád). Protloukl jsem se předměstím a zase to začalo být veselejší. Historické centrum, přesně jak jsem byl zvyklý z portugalských měst. Našel jsem si hostel a vyrazil hledat, kde bych co snědl. V jedné hospodě hned u železničního přejezdu jsem si objednal kuře s hranolkama, salátem a pivo. Ty vole, kam to nese? To přece nemůže být pro mě. Je to pro mě! Tak to mě pos… Neuvěříš, ale na talíři bylo naporcované CELÉ kuře k tomu kotel hranolek a hromada salátu. Sežral jsem to, celý den jsem taky nic nejedl, krom toho jogurtu a kousku buchty ráno. To ale bylo před skoro 14 hodinami. Zalil jsem to pivem a pak ještě dvěma, dal si panáka grenadiny a odkoulel se do postele…

16/12/2019
DEN ŠESTÝ – BEZDŮVODNÁ RADOST
Venku zase prší. Pomalu balím věci do batohu a vyrážím. V kavárně na rohu sedí pár lidí a snídají před odchodem do práce. Připojuji se k nim. Ranní espresso silné jak noha od stolu a černé, jak oči haviřa. Sladký croissant a čerstvá pomerančová šťáva. No řekni, není na tom světě krásně? Jestli bych si měl vybrat jednu jedinou věc, po které se mi bude po této cestě stýskat, budou to čerstvé pomeranče. Ta jejich svěží vůně a sladká chuť. Jaj mami, chci tady zůstat napořád. Zasním se… Byl jsem myšlenkami pryž, ani nevím jak dlouho. Po croissantu na talířku zbyly jen drobky. Je čas se opět vydat na cestu. Ač prší, jde se mi celkem lehce. Sice se o mě od včerejška pokouší nějaká angina, klouby mě nějak divně bolí, puchýře na nohách pálí, ale je to všechno tak nějak fajn. Cítím se, jako bych sem patřil. Španělsky sice umím jen pozdravit a poděkovat, ale to vůbec nevadí, jsem tady. Po několika hodinách se zastavuji v maličkém baru, objednám si omeletu a pivo. Tu anginu porazím, dva brufeny zapíjím pivem a zazdívám omeletou. Dneska budu neporazitelný. V botách mám pořád potopu, to už tak nějak patří ke koloritu moji pouti. Je to prostě jedna z mála životních jistot tady.
Capkám si loužemi, blátem, po betonu a zase blátem a tak pořád dokola. Krajina se postupně proměnila z placky v „hory“. Kopce tady mají sice jen pár metrů, ale i tak to dává celkem zabrat. Výstupy jsou prudké a sestupy ještě prudší, nohy mám rozsekané na kaši a pekelně bolí. I přesto se směju jako retard a zpívám si Mrs. Robinson od Simon and  Garfunkel. Několik kolemjdoucích na mě nechápavě zírá, pravda, druhý Karel Gott ze mě určitě nebude.
Redondelu jsem proběhl jako lasička, až skoro na konci města… Olá! Un cafe, por favor. Přestalo pršet, trochu se ochladilo, kulíšek přišel vhod. Chvíli jsem ho hledal v batohu a už už jsem po něm chtěl vyhlásit pátrání až najednou… bambule! Mám tě, prevíte!
Poslední kilometry jsem strávil v lázeňském tempu. Vzal jsem za kliku Albergue O Lar de Pepa. Starý pán mě uvedl do ložnice a donesl mísu čerstvých pomerančů ze zahrady. Miluji to tady. Tak tu teď sedím, cpu se pomerančem a zapíjím ho těžkým červeným vínem. Venku už je zase tma. Do Santiaga zbývá asi 80 kilometrů.

17/12/2019
DEN SEDMÝ – HERE COMES THE SUN
Po týdnu dešťů konečně vysvitlo slunce a obloha je krásně modrá a bez mraků…
V hostelu na konci dnešního dne jsem se potkal s Terkou a Jenny. Terka je z Prahy a Jenny někde od Berlína. Společně večeříme a kecáme. Probíráme naše zážitky z cesty. Smějeme se. Cítím se hezky, je fajn si po týdnu s někým povečeřet a u skleničky vína poklábosit.
Hezký večer.

18/12/2019
DEN OSMÝ – NIC NENÍ NEMOŽNÉ
Po včerejší půlnoční koupeli v termálním pramenu jsem jako znovuzrozený. Všechny bolístky jsou ty tam a nečekaně i hlava mě popohání z postele. Dnes dojdu do Santiaga, nevím sice jak, ale dojdu tam. Jenny, děkuji ti za ten včerejší nápad jít se koupat do termálu. Byla to oslava čirého bláznovství. No jen si to představ, dva nahatí,  lehce picnutí blázni běhají půlnočním centrem města a ráchají se v kašně s horkou vodou. Směju se ještě teď. Ráno je sychravé po nočním dešti, zvedá se vítr a od moře sem žene deštěm nalité černé mraky. Posledních 45 kilometrů bude očistec, ale zvládnu to. Když si vybavím všechny ty malichernosti, které jsem řešil před odjezdem a myslel si, že možná nastal konec světa, musím se smát. Ve světle posledních několika dní, to opravdu nic není. Teprve tady jsem posouval své hranice. Tělo i mysl musely ven z komfortní zóny. Tisíckrát jsem si tady řekl: “Seru na to! Nikam dál už nejdu.“ A tisíckrát jsem si odpověděl: „Srabe!“
Když hlava chce, tělo to dokáže, je to stroj. Když mu dáš najíst, napít a trochu spánku, dokáže věci, o kterých se mnohým ani nezdá. Např. když jsem jel do Portugalska, nikdy předtím jsem neušel víc jak dvacet kilometrů. Tady jsem běžně chodil třicet a víc denně.
Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem nebo před měsícem, vysmál bych se mu a poklepal si na čelo. Dnes vím, že když budu chtít, ujdu to nebo se o to pokusím. Život je sakra krátký na to, ho prošvihnout vymýšlením toho, proč to a támto nejde. Prostě zvedni zadek ze židle a udělej to! Selžeš? Jasně, i to se stane, ale už budeš zkušenější o to poznání, co nefunguje. Příště to uděláš jinak. Poznávej se, uč se a nikdy nezůstávej stát na místě. Pohyb je život, stát znamená umřít.