Dočkal jsem se! Po dvouletých odkladech, bo covid, jsem se 23.4.2022 postavil v Pompejích na start. Co vlastně Italy Divide je. Jedná se o bikepackingovou akci. Ne, oficiálně to závod není. Organizátor Jack to sám definuje jako Unsuported Andventure, tedy dobrodružství bez podpory.
V sobotu 23. dubna v pravé poledne vyrazilo všech 300 lidí vstříc svvému dobrodružství. Hned ze startu jsme se začali drápat úbočím na Vesuv. Během chvilky jsem měl boty plné sopečného písku. Shora je božský výhled na celou Neapol.
Neapol, tedy doprava ve městě je džungle a ze sedla kola je to ještě intenzivnější. Z Neapole jsme vyrazili podél pobřeží k severu. Profil trati umožňoval držet slušnou rychlost. Bylo úžasné šlapat do večera s mořem po levé ruce a sledovat, jak se slunce postupně potápí do vody. Původně jsem chtěl jet nonstop přes noc a celou neděli, nicméně spánkový deficit z posledních pár dní rozhodnul jinak. Po zhruba 170 kilometrech kdesi v kopci nad městečkem Gaeta jsem si našel útlný olivový sad a ustlal si pod stromem.
Po čtyřech hodinách spánku jsem se pobalil, do krku si nacpal jednu müsli tyčku a vyrazil. Ještě chvíli jsem se vezl po rovince po pobřeží. To se ale u městečka San Felice Circeo změnilo. Jediný kopec široko daleko značil, že na jeho vrchol se v poledním slunci podívám. Výhledy nesktečné, slnce spalující a ovádí krveační. Všechno tam je 🙂
V další části dne jsem se protlokal plackou kolem Latiny k prvním větším kopcům. Už z dálky bylo na kopci vidět Městečko Norma a Cori. Nekonečné stoupání po rozpáleném asfaltu se slncem zapíchnutým do zátylku.
Z Cori nás cesta vedla z kopce do kopce přes Veletri k sopečným jezerům Lago di Neni a Lago Albano. Už za tmy pozdě večer jsem najel na legendární Via Appia. Rozhodl jsem se, že tohle chci zažít ve dne za světla, proto jsem si kousek za Santa Maria delle Mole ustlal v trávě.
Ráno hned za rozbřesku už jsem si to pálil po Via Appia do věčného města. Představoval jsem si, jaké to asi bylo, když tudy před mnoha a mnoha lety jezdili obchodníci a legionáři. Kolem mohutné pinie a zbytky strážních věží. Nevím ani ja, ale najednou už jsem jel ulicemi Říma. Jack nás neomylně vedl do samotného centra staré římské říše ke koloseu a Hadriánovu mauzoleu. Bez lidí a turistů jsem si užil svatopetrské náměstí ve Vatikáně.
Zbytek dne jsem se motal po prašných cestách Lazia přes města Campagnano di Roma, Vetralla až za Viterbo. Ten večer se mi nedařilo najít žádný přístřešek. Nakonec jsem skončil na plácku mezi camper vany.
Ráno už jsem se nemohl dočkat až na vlastní oči uvidím Civita di Bagnoregio.
Civita di Bagnoregio, častěji jen Bagnoregio (latinsky Balneo Regio, Balneum regium) je obec v Itálii, v provincii Viterbo v regionu Lazio. Obec se nachází přibližně 100 kilometrů severně od Říma. Město založili v 1. tisíciletí před naším letopočtem Etruskové. Podle oficiální italské statistiky (ISTAT) k 1. lednu 2022 ve městě žilo 3463 obyvatel. Jsou k nim započítáni také sezónní pracovníci služeb.
Italský spisovatel a germanista Bonaventura Tecchi (1896-1968), který se zde narodil a vyrůstal, je po válce nazval umírajícím městem duchů. Cestovní kanceláře na tento bonmot lákají turisty dosud. Tvrdí, že obec má pouze 11 obyvatel.
Civita se nachází v údolí Valle dei Calanchi. Toto údolí se skládá ze dvou menších údolí Fossato del Rio Torbido a Fossato del Rio Chiaro, vede jím silnice starověkého římského původu. Tvar údolí je výrazně ovlivněn erozí a sesuvy velmi nestabilní a měkké půdy. Tento druh půdy ohrožuje město, neboť i jeho stavbám hrozí zhroucení. V oblasti je mnoho skal, tvořených zvětralým vápenným tufem. Rychlá eroze je způsobena i masivním odlesněním.
Centrum obce tvoří opevněný okrsek, postavený na skále. Je přístupný po železobetonové lávce, která byla vybudována v roce 1995. Úředně na ni není povolen vjezd motocyklů ani jízdní kol, kromě výjimečných případů. Postupná eroze svahů způsobuje neustálé prohlubování údolí a tím ohrožuje i město uprostřed.
Zdroj: Wikipedia
Cesta mě vedla dále přes Orvieto, kde se mi konečně poštěstilo najít otevřený obchod se servisem a konečně jsem vyřešil defekt na zadním kole. To je tak, když si nezkontrolueš, jestli máš dost tmelu v kolech. Tkže až se někdy octnete v Orvietu, Navštivte CicloStile. Najdete je na adrese Corso Cavour, 3, 05018 Orvieto TR, Italy. Mimo díly na kola a servisu, který vede Massimo, tam má krejčovskou dílnu jeho přítelkyně. Fakt to stojí za návštěvu. Pak už jsem jen polykal kilometry prašných toskánských cest a užíval si nekonečných výhledů na zvlněnou krajinu. S počínající nocí jsem dorazil do cíle dne do městečka Bagno Vignoni. Našel jsem si krásně suché místo pod střechou a odebral se do říše snů.
Ráno začalo prdkým výjezdem do Bagno Alto a od tud stejně jako včera prašnými cestami nahoru a dolů přes San Quirico d’Orcia, Buonconvento, Castelnuovo Berardenga do Sieny.
Siena je město ležící ve střední části italského Toskánska, je hlavním městem provincie Siena. Siena je známá jako historické kulturní město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím a Sienskou univerzitou, jednou z nejstarších univerzit světa. Proto je Siena od roku 1995 zapsána na seznamu památek světového dědictví UNESCO. Jedním z charakteristických rysů architektury v Sieně jsou stavby z cihel. Důvodem jsou hlinité půdy v okolí města, vhodné právě pro výrobu cihel.
Centrum města je obklopeno několika branami, spojenými systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí také tomu, že během druhé světové války nebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst bombardováno.
Siena je také známá každoročním konáním tzv. Palia, tj. koňského dostihu, který se koná na hlavním náměstí Piazza del Campo. Soupeří spolu jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů.
Zdroj: Wikipedia
Kousek za Sienou začíná oblast Chianti. Oproti Toskánsku se krajina moc nemění, snad jen přibylo lesů. To bylo fajn, protože jsem poslední dva dny před sluncem moc neschoval. Kůže na zátylku, lýtkách a pažích už měla barvu dobře propečené krůty. Postupně jsem se prokousal přes Radda in Chianti, Greve in Chianti a Imprneta až k Florencii. Tu jsem se rozhodl nechat na ráno. Chtěl jsem si užít italskou snídani v centru města.
Ráno jsem tedy rychle sjel dolů do města, liduprázdnými ulicemi jsem dojel až k Ponte Vecchio a pak ke katedrále Santa Maria del Fiore. O kousek dále už jsem seděl v kavárně, chroustal briošku a usrkával capuccino. Přede mnou byl úsek cca 120 kilometrů přes Apeniny po staré poutní stezce Via Degli Dei. Po zhruba šesti hodinách střídavé jízdy a chůze s kolem na rameni jsem s hrůzou zjistil, že jsem urazil ani ne 65 kilometrů. do Bologni to bylo ještě dobrých 80. Tento den byl asi nejtvrdší na celé trase. Těžký terén, hodně bláta…
Už za tmy jsem se dostal na Colle della Guardia a pak dolů podél Portico di San Luca do centra města. Tam jsem zakočil těžký den královskou večeří. Ještě jsem se vymotal z města ven a o10 kilometrů později si ustlal v parku pod stromem.
Po probuzení proběhla ranní rutina – vyčistit zuby, umýt obličej, namazat zadek a slabiny, sbalit kolo a vyrazit. Po pár kilometrech u první otevřené kavárny snídaně a dvojité lungo 🙂
Teď mě čeká asi 200 kilometrů s převýšením cca 500 metrů, takže placka. Bezvětří a horko už od rána, Pádská nížina se do mě zakousla a nehodlala pustit. Kdykoli jsem se na chvilku zastavil, vrhly se na mě hejna žravých hmyzáků, stínu bylo taky poskrovnu a krajina vypadala pořád stejně. Jediné větší město na trase byla Mantova. Moc jsem se tam nezdržoval, vedro k zalknutí a mraky lidí nelákaly k zastávce. V pozdním odpoledni jsem se propletl centrem Verony a začal stoupat do národního parku Lessinia. Poslední noc pod širákem a zítra budu v cíli.
Poslední den patřil velkáým kopcům, dopoledne to byla Monte Tomba (1766m), potom divoký sjezd do údolí řeky Adige. Z městečka Sabbionara nekonečnými serpentinami až do sedla Bocchetta d’Ardole (1390 m). Potom už víceméně z kopce až do cíle v Torbole.
Po osmi dnech v sedle, s 1270 kilometry v nohách a bezmála 20 000 nastoupanými metry to skončilo. Mísilo se to ve mě, na jednu stranu jsem byl rád, že jsem to dokázal, ale na drhou stranu jsem cítil jistý smutek a prázdnotu, že už je konec.
Splnil se mi sen, byl jsem u toho, viděl jsem spousty zajímavých míst, potkal pár fajn lidí.
Tak zase někdy…
Víte jak se v Laziu pasou ovce? Pokud ne, odpověď najdete ve videu 🙂